Elizabeth-Lili

Skoro příznačně působí, že právě v době, kdy se nad Evropou znovu vznáší strašidlo války, chodí diváci do kin na dva filmy, které se vracejí ke druhé světové válce. Prvním z oněch dvou filmů je Spielbergův snímek Zachraňte vojína Ryana, o kterém jsme psali nedávno, a druhým je Tenká červená linie (Thin Red Line) dvacet let režijně abstinujícího Terrence Malicka.

Nelítostná optika Stevena Spielberga ukázala s tvrdostí reportážní osmičky vylodění spojenců v Normandii a odkryla brutalitu válečné vřavy – příběh roty, která hledá ztraceného muže kdesi na bojové linii, naléval do divákova s-šálku krvavou haši smrti a hrdinství a kladl důraz na obrazovou autenticitu a citovou vypjatost. Tenká červená linie, jejíž děj je situován do bitvy o Guadalcanal, se od Ryana příkře liší – jak trefně napsal Michal Šobr v Cinemě (http://www.cinema.cz/rec/thinredl/index.html): „Oba snímky jsou si tak vzdálené, jako bojiště, na kterých se odehrávají.“ Malick se ve stylu vyprávění drží předlohy, jejímž autorem je James Jones, tichomořský veterán: pozvolný začátek zdůrazňuje děsivost čekání na smrt, vnitřní monology hrdinů jsou mnohdy důležitější než samotná bitva, přičemž hrdinové procházejí okolo diváka jeden po druhém v rozechvělém defilé, aniž by bylo jasné, kdo z nich je „tím hlavním“.

Děj se začíná odvíjet vyloděním pěchoty na ostrově – vojáci očekávají tvrdé krvavé přistání (a divák, připravený Spielbergem, vlastně také), ale na pobřeží je kupodivu klid. Klid, který vydrží dost dlouho na to, aby dal divákovi i vojákům plně si „vychutnat“ vyčerpávající napětí, předcházející zcela jisté bouři, která čeká ve vnitru ostrova. Vše se rozjíždí až v idylicky vyhlížející zvlnění krajině, pokryté vlnící se vysokou trávou, v krajině, jež připomíná zemi pozdního evropského jara... Cílem akce je dobýt odkrytý vrch s opevněným japonským stanovištěm. Tento vrch je klíčem k celému ostrovu. Tvrdý a fanaticky zavilý plukovník Tall (Nick Nolte) hodlá cíle dosáhnout za cenu jakýchkoli ztrát...

Malickovi se podařilo spojit meditativní polohu osobních výpovědí vojáků s rychlostí a děsivostí akce – mnozí sice režisérovi a scénáristovi v jedné osobě vyčítají, že tak učinil neorganicky a jeho film je nevyvážený a užvaněný, ale podle mě byl Malick velmi úspěšný. Vizuální řeč jde ruku v ruce, slovo se slovem, s řečí mluvenou. Zdánlivě zbytečné záběry krajiny, podivně vkládané detaily („návraty“ domů, plazící se ptáče či housenkami prožraný list stromu) jsou perfektními katalzátory sdělení. Jones věděl, že pro pochopení situace, ve které se válkou zachycený člověk ocitá, nestačí přesvědčivě vykreslit akci. A Malick to dovedl sdělit na filmovém plátně.

Zatímco Spielbergův Ryan se nedokázal zcela odpoutat od polohy „naši dobří američtí chlapci“, Malickovi vojáci jsou znepokojující už proto, že ukazují, že v nejvypjatějších situacích slova „naši“ a především „dobří“ ztrácejí význam. V tomto je Malick blízký Stoneovi. Vojáci po dobytí japonské základny v děsivém strachu a jím vyplavené nenávisti vraždí Japonce, aby za několik minut – poté, co se vyzvrací z toho hnusu – seděli vedle mrtvých a umírajících a v naprosté lhostejnosti pokuřovali cigára bez filtru. Ztrácí se soucit s vlastními i cizími, ztrácí se pocit viny, všechno je relativní. Naprosto všechno. Nastupuje lhostejnost, otupení – a zároveň nutnost udržet si vědomí vlastní smysluplnosti, která se ztrácí v konfrontaci s nevykalkulovatelnou možností náhlé a všudypřítomné smrti. Jonesovi a Malickovi hrdinové si kladou zdánlivě „pubescentsky trapné“ a klišé evokující otázky – ptají se po smyslu života a jeho ceně. Ale právě v takových situacích, v jakých se ocitají a z nichž nemají úniku, jako by tyto otázky získávaly takový rozměr, jaký jindy ztěží mohou dostat, a který zaslouží: rozměr toho nejpalčivějšího. Jeden z vojáků říká: Musíte si vytvořit něco, co je jen vaše. Co vám nikdo nevezme. Pak přežijete... Je to ovšem odpověď na ony otázky? Malick se více ptá a méně odpovídá. A když už odpovídá, pak tak činí mezi řádky. A možná je to lepší, než kdyby byl doslovný.

Kdybych měl vybírat mezi Ryanem a Linií, rozhodl bych se spíš pro Linii – je přesvědčivější v člověčím rozměru, je pomalejší, a i přesto, že Ryan je o mnoho naturalističtější (připomeňme třeba scénu vylodění...), je Linie mnohem děsivější. Dívá se totiž pod kůži. A tam nebývají hezké věci...